U příležitosti Dne Žen si polský tisk zvykl publikovat články týkající se otázek feminismu. Jejich kritická četba nám, podle mě, odhaluje, nakolik se současně platný diskurs liší od toho, který stál u počátků myšlenek tohoto dne. Současně se vynořuje otázka, co to je radikální feminismus, o kterém se píše a hovoří? Nestalo se to, co bylo revolučním emancipačním úmyslem, náhodou bezpečně sformovanou politickou ideologií, která bezpečně obchází nejdůležitější otázky a proto může být hlásána mainstreamovými médii? V Gazecie Wyborczej z 8. března 2007 vyšel na první straně materiál, který navazuje na Den Žen. "Polsko ne pro ženy?" zní titulek článku, v němž jsou, perem Piotra Pacewicze, představeny výsledky sociologických sondážních výzkumů provedených speciálně pro Gazetu. Publikované údaje ukazují rozdílné odpovědi na několik otázek vzhledem k pohlaví dotazované a dotazovaného; jiné odpovědi padají v případě žen, jiné v případě mužů. "Kdo je v Polsku lépe považován ohledně postupu a výdělků?", "Kdo je lepším šéfem?", "Muži již od věků živí rodinu a proto musí dnes více vydělávat. Souhlasíte s tím?", "Je přípustné koukat kolegyním v práci na nohy a do výstřihu?" No ovšem. V odpovědi na poslední otázku 49% mužů tvrdí, že ano, ale 65% žen, že ne. "Obzvláště mladé ženy," píše Pacewicz v komentáři ankety, "vidí v mužských pohledech ne milé potěšení, ale projev sexismu." [* http://new.anarchismus.org/files/Divky.JPG .{margin:5px} <] V tom samém čísle Gazeta Wyborcza, v lokální poznaňské příloze, na straně 16, v sousedství mnoha reklam a inzerátů, publikovala redakční materiál s názvem "Živé figuríny". Uvádí v něm, že na výstavě jednoho z obchodů v rámci promo akce nové kolekce Pumy, tři modelky (namísto figurín) upoutávaly pozornost kolejdoucích na jedné z hlavních obchodních ulic města. "Je třeba jasně říci," píše Gazeta, "že živé figuríny prezentovaly nejen sportovní oblečení, ale také (a možná především!) svůj půvab. (...) Pozornost kolejdoucích přitahoval obzvláště hluboký dekolt Sylvie, té v červené blůzce". A zde Gazeta pro potvrzení svých slov publikuje příslušnou fotografii, díky níž se můžeme přesvědčit, že vše, co bylo napsáno je čistá pravda. Jsou v tomto případě mužské pohledy vášnivým uznáním, a nebo takovými mohou být pohledy pouze žen? Ukazuje se, že pokud jde o obchod, nemá to žádný význam. Nikdo se nezabývá tím, že představovat lidem takovouto práci je eticky dvouznačné. Nahota ve službě obchodu však není tabu, ale spíše naopak, zručně využívána umožňuje přeměnit naše sexuální fantazie ve skvělý zisk. Útočí nejen z výloh obchodů, ale také z televizních reklam, titulních stran vysokonákladových ženských časopisů, billboardů apod. Je všude, aby utvářela módní ženy, v komerčních kategoriích osvobozené, s nahýma nohama, nahými břichy a nahými dekolty. Celá kultura se vydala směrem vizualizace a sexuality, ale možná to dokazuje, že byla podřízena požadavkům a rigorismu patriarchální sexuálnosti. Napadány jsou ale pouze její vybrané elementy, stojící v rozporu s platnými komerčními vzorci. "Kdo je lepším šéfem?" zní jiná otázka popisované ankety, která okamžitě sugeruje, že zpod hierarchické závislosti se není možné vyvléct. V případě této otázky jsou muži častěji než ženy schopni soudit, že pánové jsou lepšími nadřízenými. Ale pravdu mají samozřejmě ty ženy (48%) a muži (42%), které/ří tvrdí, že zde pohlaví nehraje roli. Nedaleko od Poznaně působí mezinárodní koncern, jejíž šéfovou je žena. Více než 80% zaměstnanců tvoří ženy, nejčastěji hodně mladé, které pracují u pásu, kde vládne velký hluk a prašnost. Výdělky jsou hodně nízké. V loni, když v červenci přišly vedra, ve výrobní hale teplota vystoupala nad 40 stupňů Celsia; norma při této práci připouští 26, nejvíce 28 stupňů. Ženy, jak mi vyprávěly, pracovaly polonahé, neboť to jinak nešlo. Samozřejmě to nikomu, včetně šéfky firmy, nevadilo, protože výroba "must go on". "Kdo je v Polsku lépe považován ohledně postupu a výdělků?", zněla otázka v anketě. "Muži," odpovídají shodně ženy (66%) i muži (61%). Během diskusního setkání před manifestací u příležitosti 8. března v Poznani (Výzvy současného feminismu - ideje a praxe, 5. března 2007, Teatr 8 Dnia), si jedna z účastnic stěžovala, že pouze 5% žen je manažerkami. No ano, ale fakticky, kdyby ženy představovaly polovinu vedoucích kádrů, ulevilo by to zbylé rozhodné většině žen (a mužů) prodávajících svou pracovní sílu a pracujících v továrnách jako je ta u Poznaně? Spočívá tedy problém v tom, aby v hierarchicky zorganizovaném a odhumanizovaném systému výroby a organizace hospodářství byly vedoucí funkce společně vyplňovány oběma pohlavími, nebo jde o to, aby se změnily výrobní podmínky a odstranila námezdní práce? Jde o to, aby se "chlapi postavili za hrnce", nebo jde o to, aby neplacená práce v domácnosti (lhostejno zda vykonávána mužem či ženou), byla ohodnocena? (Deník píše, že ji vykonává 6 milionů žen a náleží jim od 1 300 do 2 500 złotých měsíčně). [* http://new.anarchismus.org/files/tela.jpg .{margin:5px} >] Konečně 13. března nám Gazeta Wyborcza odhaluje, v čem spočívá radikálně feministická revoluce: "Vzít mužům a přidat ženám" - křičí palcový titulek na první straně a dále se píše: "Mnoho mužů pracujících ve veřejném sektoru ve Velké Británii čeká snížení mezd až o 40%. Tohle všechno proto, aby se srovnaly platy žen a mužů." A proč nesrovnat platy "nahoru"? Protože to škodí kapitalistickému hospodářství! Takzvaná renomovaná konsultingová agentura PriceWaterhouseCoopers (oslovená deníkem Gazeta Wyborcza), vypočítávající údaje týkající se konkurenčnosti polských měst (ranking publikovaný na jejích stránkách) tvrdí, že čím větší nezaměstnanost a menší očekávání mezd, tím pro města lépe! Radikální feminismus, kdyby fakticky navrhoval snížení mezd mužům, by se ideálně připojil k tomuto způsobu myšlení. A Gazeta Wyborcza na to přišla. Síla radikální feministické kritiky spočívá v tom - jestliže je mi, jako muži, umožněno vyslovit tento názor - že osvobozuje nejen ženy, ale také muže z panujících patriarchálních životních podmínek a způsobů myšlení. Gazeta Wyborcza se ptá: "Muži již od věků živí rodinu a proto musí dnes více vydělávat. Souhlasíte s tím?" Skoro polovina mužů s tímto názorem souhlasí (i když druhá polovina - ne) a je to důkaz nejen toho, že jejich uvědomění sociálních rolí uvázlo ve stereotypech týkajících se vlastní mužnosti. Způsobuje to také, že se i oni (nejen ženy) stávají oběťmi těchto stereotypů. Dnes sebevraždy páchají nejčastěji muži ve středním věku, z menších městských aglomerací, dělníci, kteří dle svého mínění nestačili na svou ekonomickou roli, kterou jim určila celá společnost. Samozřejmě, můžeme naplivat na hroby těchto mysogynů, ale ulehčí to osudu kohokoliv, včetně jejich žen, partnerek, matek a dcer? Pochybuji. Proto si myslím, že feminismus je nejen pouze pro ženy, ale také pro muže a musí stejně rozhodně útočit na projevy sexismu namířené proti mužům: muž poloanalfabet z reklamy "Celé Polsko čte dětem", jehož jedinou četbou jsou takové či onaké "Sportovní zprávy". Anebo slizský, chlupatý tlusťoch pedofil, kterému z trenek čouhá kus zadku, surfující po internetu a hledající mladá děvčátka. Jestliže současná kultura vytvořila vzorec módní ženy, polonahé bohyně, možná ne vždy inteligentní, ale zcela jistě nehloupé, tak z druhé strany pólu vlastních estetických hodnot umístila plešatějícího, přitloustlého, uslintaného muže středního věku, jako synonymum sociálního zla. Muže, jehož pohled namířený do výstřihu ženy uráží. Vzorec ideálního mysogyna, jejichž smrt nikoho nevzruší. Toto jsou jiné tváře patriarchálního sexismu, ničícího všechny, kteří se neuchytili v kapitalistické transformaci z počátku 90. let, nabízející svět čistých košil a pečlivě čištěných zdravých zubů, nakadeřených vlasů a lesklých bot, vyčištěných a sterilních obleků; svět mužů vypadajících nejvýše na třicet, sedících za volantem nejlepších aut, zaparkovaných před luxusními domy či prosklenými kancelářemi. V tomto světě není místo pro smolaře v montérkách a gumovkách, kterých se módní ženy musí štítit. Dochází ke snahám využít feminismus k tomu, aby se utvořil negativní obraz dělníka-konzervativce, jako protivníka a dokonce nepřítele žen - je to totiž lepší, než kdyby ženy svůj nesouhlas a nespokojenost směřovaly proti biskupům nebo politikům. Feminismus v takovémto vydání se nebezpečně stává především otázkou estetiky. Proto Lyźwiński a Lepper tak skvěle pasují do rolí násilníků a dámských bijců, ale politici Občanské Platformy (PO), a dokonce Práva a Spravedlnosti (PiS), již ne, proto mohou podle své vůle kdykoliv lámat nosy "svým" ženám. Současně nevěřím tomu, aby, jak píše Magdalena Środa (Gazeta Waborcza z 9. března 2007, "Moc ženám"), násilí a nátlak vůči ženám opravdu mohla vyřešit a potlačit politická moc. Namísto zlé a špatné moci patriarchátu, v níž dominují převážně muži, může vzniknout pouze zlá a špatná moc žen, která bude stejně patriarchální. Moc je totiž patriarchát. Za druhé, tento názor nezohledňuje fakt, že reálná politcká moc se vytváří a usazuje již mimo tradiční státní instituce a je řízena prostřednictvím grémií nepodléhajícím demokratické kontrole. Povstává tedy otázka, zda ve IV Republice používána, jak píše Šroda, taktika "vynucování těhotenství za politickým účelem" je podmíněna nacionalistickými ohledy (má sloužit "národu, jeho trvání a expansi"), nebo zda je odpovědí na objevující se nebezpečí rozpadu nyní existujícího, a západním kapitálem kontrolovaného, finančního systému. V takovémto kontextu je, a ne poprvé, odvolání se k nacionalistické rétorice pouze ideologickým šálením zraku. Opravdový feministický boj, jak soudím, musí propuknout na sociálním poli. Proto nemohu pochopit, proč ty, co se považují za "Radikální Feministky", podstrkují represionovaným dělnicím druhoplánovitá řešení, která nevystupují z mezí neoliberálních správných aktivit. "Obyčejná Ženo", píší, "poslouchej Radikální Feministky! Čti Zákoník práce, nedej se vykořisťovat, nahlaš jakoukoliv křivdu nejvyššímu Inspektorovi práce! Bojuj! Křič! Máš soudy, zákoníky, zákony, radní, poslance." (Gazeta Wyborcza z 8. března 2007, "8. března aneb radikální blahopřání od Radikálních Feministek"). Tedy ve skutečnosti nemáš nic! Proto Obyčejná Ženo stávkuj, sabotuj práci, blokuj ulice, obsazuj a přebírej továrny, organizuj se do ženských odborů, bojkotuj volby a politiky! Bojuj! Křič! A v rozporu s radami Gazety Wyborczej pokládej opravdu důležité otázky: "Jsi pro finanční ohodnocení domácích prací, v současnosti vykonávaných především ženami, na zásadách srovnatelných se zásadami ohodnocení mimodomácí práce?"; "Jsi pro rozvoj systému sociálního zaopatření dítěte, včetně osvěty, z prostředků doteď vymezených na zbrojení a ozbrojené konflikty?"; "Jsi pro to, aby platy mužů vzrostly o 30% a platy žen o 60%?"; "Jsi pro zkrácení pracovní doby pro muže i ženy na 30 hodin týdně?". Je totiž třeba mít na paměti, že Mezinárodní Den Žen byl proklamovaný jako upomínka stávky 15 000 žen, dělnic z new yorské textilní továrny, které 8. března 1908 vstoupily do stávky. Majitel továrny ve snaze zabránit rozšíření informací o události, stávkující ženy zamknul v továrních budovách. V důsledku náhlého požáru zemřelo 129 žen. O slavení 8. března bylo rozhodnuto v roce 1910 během zasedání II. Mezinárodního Sjezdu Žen Socialistek v Kodani. Budova, v níž před 97 lety socialistky zasedaly, byla v předvečer 8. března 2007 vyklizena, bylo zničeno libertinské sociální centrum Ungdomshuset, které tam sídlilo přes 20 let. Budova byla vyklizena i přes odpor dánských odborových svazů a její aktivní obranu několika desítek anarchistů a anarchistek. Všichni byli zatčeni a zavřeni do cel. V Kodaňských ulicích probíhají demonstrace a boje s policií. Pro mně je to boj také za vzpomínku, že existuje nejen liberální, ale také sociálně-revoluční směr feministického hnutí. Jan Urbański (15. 3. 2007) Přeložil Martin Koudelka Polský originál textu dostupný na http://www.rozbrat.org/publicystyka01.htm