Ve francouzských prezidentských volbách zvítězil konzervativní politik Nicolas Sarkozy. Podařilo se mu přesvědčit 53% voličů, že představuje určitou změnu a toto poselství poslušně opakují média i v naší zemi. Sarkozy je politikem už téměř dvacet let a hraje na pravicově populistickou kartu. Vykresluje sám sebe jako “úspěšného outsidera” a útočí na levicové politiky, odbory, přistěhovalce a další “obvyklé podezřelé” za to, že kradou bohatství poctivě pracujících Francouzů.

Sarkozy byl mohutně podporován organizací MEDEF, což je francouzská asociace zaměstnavatelů. Není divu, slíbil provést daňovou reformu, ulevit nejbohatším a seškrtat státní zdravotní péči. Jinými slovy, slíbil pomoci těm, kteří již mají třídní privilegia, aby si udrželi a ještě rozšířili svoji socio-ekonomickou pozici.

Slovo “reforma” bývá obvykle používáno jako synonym pro “zlepšování věcí”. Dnes je to však obvyklý ekonomický slang pro neoliberální agendu, tj. “uvolňování” trhu, oslabování pozic odborů a jakékoli regulace v byznysu. Předpoklad je, že zhoršení ekonomické situace pro většinu lidí zlevní pracovní sílu, povede k větší soutěživosti, vyšším ziskům a – více pracovním místům. Jasný recept na to, jak zvýšit zisky na úkor zaměstnanců. Realitou ovšem je, že tak to nikdy nefungovalo, tato teorie je postavena na hrubých chybách a představuje pouze neoliberální fantazii.

Jediná skupina francouzských obyvatel, kteří skutečně chtějí Sarkozyho reformy, jsou ti nejbohatší. Jenže nejbohatších není 53%. Jak se tedy Sarkozymu podařilo přesvědčit tolik lidí? Sarkozy hrál totiž na obvyklou obavu, že Francie se nachází v neustálé ekonomické stagnaci, že to je nový “nemocný muž” Evropy.

Teorie o neustálém ekonomickém úpadku Francie se opírají o nižší hrubý domácí produkt na hlavu, než jaký vykazují Velká Británie nebo USA. Tento pohled se ale vůbec nezabývá vnitřním rozdělením HDP, jednoduše řečeno, kdo z něj něco má. Británie i USA se vyznačují stále rostoucí nerovností podílu na HDP. V USA například nadopoloviční většinu HDP shrábne 5% nejbohatších lidí, zatímco mediální plat (na který dosáhne více než polovina lidí), stagnuje celá desetiletí. Pokud tedy budeme ignorovat astronomicky bohatou elitu, znamená to, že HDP je zhruba stejný. Dalšími faktory kvality života jsou také například úroveň chudoby a sociální mobilita. Ve Francii je oficiální úroveň chudoby mezi dětmi 7%. Ve Velké Británii 16% (dvojnásobek hodnoty z roku 1979) a v USA činí 20%. Sociální mobilita se v USA a Británii od osmdesátých let snížila.

Srovnání HDP na hlavu také nebere v potaz to, že Francouzi musí pracovat méně, než Američané. Zatímco tedy Francie s cca 30.693 dolary HDP na hlavu zaostává za Amerikou (43.144), nemůžeme říci, že pracující třída se má automaticky hůře. Nemá. Kratší pracovní doba a delší dovolená může mít dopad na HDP, ale pouze ekonomický idiot by tvrdil, že z toho důvodu je na tom ekonomika špatně. HDP na hlavu je v USA vyšší pouze proto, že Američané jsou nuceni pracovat mnohem déle. Další důvod, proč HDP vůbec neznamená synonymum pro blahobyt.

Ještě lepším indikátorem je produktivita. Během posledních třiceti let v USA nárůst produktivity práce nepřerostl v nárůst mezd pro pracující třídu. Zisky, plynoucí se zvyšující se produktivity, shrábli pouze vlastníci a management. Francie rovněž podle OECD v letech 1996-2002 vytvořila více nových pracovních příležitostí v soukromém sektoru (+10%, zatímco USA pouze +6% a Británie pouze +5%).

A co notoricky známá vysoká nezaměstnanost? Ta se zakládá spíše na technikách jejího měření. Standardní měřítko nezaměstnanosti znamená vydělit počet nezaměstnaných součtem nezaměstnaných a zaměstnaných. Ve Francii se ale na tomto čísle vysoce podílí mladí lidé, kteří docházejí do škol, ale přitom mají částečné zaměstnání, ale nejsou zahrnováni do statistik (v této věkové skupině panuje teoretická nezaměstnanost 21%). Pokud například budeme měřit nezaměstnanost jako poměr zaměstnaných a nezaměstnaných v konkrétních věkových skupinách, dojdeme k číslu 8,3% v USA a 8,6% ve Francii.

Historka o tom, že Francie a celá Evropa jsou v “úpadku”, je spíše klasická neoliberální pohádka, mající za účel podpořit nástup pravicových vlád. Není to žádná seriózní analýza. Je jasné, že v Evropě je tradičně vyšší odpor proti americkému stylu pracovního trhu, přeplněného těžkou prací za mimořádně mizerné mzdy za špatných podmínek při nulové ochraně před propuštěním. Může Sarkozy posunout Francii směrem k americkému modelu, kde vedoucí manažeři společností pobírají průměrně více než 200 násobek platu řadového zaměstnance? Sarkozy se odvolává na údajnou úspěšnost politiky Margaret Thatcherové v osmdesátých letech. Připomeňme jen, že během jejího prvního funkčního období se díky její monetární politice nezaměstnanost ztrojnásobila a v roce 1982 dosáhla úrovně 3 milionů lidí (poprvé od třicátých let 20. století).

Když nezaměstnanost vzrostla nad 10%, Thatcherová udělala přesně to, co udělali všichni vládní představitelé: změnila metodu výpočtu nezaměstnanosti. Stovky tisíc lidí taky byly vytlačeny ze statistik. Nezaměstnanost i navzdory tomuto opatření zůstala výrazně vyšší než za labouristických vlád až do roku 1997, kdy byli konzervativci poraženi ve volbách. Není třeba dodat, že dvojciferná nezaměstnanost, tvrdé útoky na odbory a porážka několika velkých stávek včetně Velké hornické v Británii vytvořily klima poslušnosti a ochoty otročit téměř v jakémkoli zaměstnání a těžce podkopaly vůli pracujících bojovat za svoje práva. Zde je tedy “ekonomický zázrak” thatcherismu: pracující třída zavřela ústa a konečně byla ochotná “makat”.

Sarkozy má oproti Thatcherové nevýhodu. Nemá k dispozici žádná nově objevená ropná ložiska v Severním moři, která umenšila dopady její politiky. Francie také používá Euro a nemůže proto zasahovat do politiky centrální banky tak, jako kdysi Thatcherová.

Bude Sarkozy ochotný stejně jako Thatcherová zlomit silou velké protesty a akce odborových svazů? To už ale záleží na ochotě francouzských pracujících bojovat. Sarkozy uvádí, že se bude snažit změnit psychologii Francie a vrátit se ke konzervativním hodnotám “cti, práce a autority” před rok 1968. Ale co takhle “tradiční” hodnoty masového obsazování továren z roku 1936? Nebo masové militantnosti syndikalistického hnutí před I. Světovou válkou? Nebo tradiční Pařížská Komuna z roku 1871? Nebo černé prapory povstání lyonských tkalců z roku 1831? Nebo respekt ke “práci a autoritě”, vyjádřený zbořením Bastilly a guillotinováním krále během Velké francouzské revoluce?

Uvidíme tedy, jaká “francouzská tradice” se prosadí.

Upraveno podle: http://www.infoshop.org/inews/article.php?story=20070510125149451